THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S napětím očekávaná patnáctka Paya opozdila své vydání o měsíc, přesto si dle mého názoru lepší datum emise aktuálního čísla nemohl šéfredaktor Pavel Merkl přát. Jeho prodej byl totiž zahájen akorát na letošním Obscene Extreme festu. Byl jsem velice zvědavý, s čím na své čtenáře Payo team vyrukuje v již třetím (opravte mě pokud se mýlím) A4-kovém vydání se Shindyho podporou v zádech.
Do očí bouchne hned obálka ozdobená motivem z aktuálního alba Cannibal Corpse – „Gore Obsessed“. Skutečně roztomilá kresbička, přesně taková, na jakou jsme u CC za ty léta již zvyklí. První, co čtu po koupi každé tiskoviny, je úvodník a ani v tomto případě jsem nečinil jinak. Dozvídám se z něj mimo jiné i to, že Pavel chtěl po vydání tohoto čísla se vším praštit. No doufejme, že to nemyslel zase tak úplně vážně. Aktualitky jsou shrnuty na vcelku přijatelnou jednu stránku, což je myslím vzhledem k periodicitě vydávání Paya tak akorát. Hned na druhé straně si nelze nepřečíst rozhovor s francouzskými maniaky Anorexia Nervosa, který mě ještě více přinutil si nějakou nahrávku této bandy už konečně poslechnout:-) Velmi zajímavý rozhovor s velmi zajímavou osůbkou čeká na čtenáře hned po obrácení stránky na tu s pořadovým číslem 6. Řeč je o Louďově interview-u s Radkem Koplem a jeho Napalmed. Že nevíte, o koho se jedná? To se ani nedivím, vzhledem k tomu, co Radkova kapela produkuje za (ne)muziku. Napalmed je název kapely a zároveň i distro orientované na hudební odnož zvanou noise, což pro mnohé obnáší velmi těžce stravitelnou muziku. Ať si o této subkultuře myslí kdo chce co chce, Radek je i díky tomuto rozhovoru podle mě velmi sympatický člověk, který to má v hlavě naprosto srovnané a s mnoha jeho názory nelze jinak, než souhlasit. Pěkný rozhovor …
Ovšem, to co jsem si přečetl na další stránce nemohu nazvati jinak, než totálním nesmyslem a zbytečností. Rozhovor se švédskou squadrou Hypocrisy byl nepochybně spáchán při jejich dubnovém brněnském vystoupení a Peter na něj zřejmě moc času neměl. Jinak si neumím vysvětlit ten styl rozhovoru, ne nepodobný vyplňování dotázníku brance. Otázka: 5 slov, odpověď: 2 slova. Chápu snahu autorů o „ulovení velké ryby“, ale v tomto případě měl šéfredaktor rozhodnout o nezveřejnění této říkanky. Naštěstí se už v Payu další podobný průser nekoná a všechny ostatní rozhovory jsou na dobré úrovni. Čtenář se z nich dozví vše podstatné o kapelách a muzice produkované zpovídanými interprety. Přečíst si můžete pokecy s polskými legendami Vader, Agmen, Satariel, Fleshless, Callenish Circle, Oblomov, Virulence, rozsáhlá rozhovor s Cannibal Corpse, Ethereal Pandemonium, Iniquity, Lukášem se zinu Mother of Darkness, Damnable, s Hervém s Omose productions, Umrtkou (pěkný název, jen co je pravda:-)), N.C.C. a v rubrice „Babinec“ se Zuzanou Lípovou - zpěvačkou Dying Passion. Zajímavým zpestřením je dvoustránková reportáž ze Zimních olympijských her v Salt Lake City, které, pravda, z hlediska našeho hokeje nedopadly nijak valně, ale počteníčko je to velmi interesantní.
Co mi však v Payu chybí, jsou články jiného zaměření, než jsou rozhovory. Situaci zachraňuje již zmíněný report ze ZOH a rubrika Hyleg zaměřena na lidskou psychiku od autorky Veroniky, jinak též členkou doomových Return To Innoncence. Ale zdá se mi to dost málo. Postrádám nějaký ten profil, něco z historie, či případně nějaký kontroverzní článek, který by rozvířil hladinu názorů. Myslím si, že Payo se na „domácím trhu“ dostalo do pozice, kdy je od jeho autorů očekávána určitá forma vyjádření či stanovisek. V minulosti k tomuto účelu sloužila rubrika „Louďův pranýř“, která byla z pro mě neznámých důvodů vypuštěna. Recenzí se v Payu #15 urodilo rovněž požehnaně a čtením některých kousků je znát, že redaktoři byli zavaleni pěknou kupou nových disků. V podstatě se však ani o jedné recenzi nedá říct, že by to byl nicneříkající blábol. Právě naopak, oceňuji práci redaktorů, kteří se na tvorbě Paya podílí ve volném čase, kterého nikdy není dostatek. Když si k tomu připočtu hromady Cdček k recenzím a pevný termín uzávěrky, musím redaktory pochválit, že to vše stihli, i když to nebylo ve stanoveném termínu (viz. Úvodník Paya). Nechybí ani kritika dalších zinů a očekávám, že se v dalším vydání už konečně objeví i články o domácích webzinech.
Když jsem na tomto místě psal nedávno kritiku Plazzmy Petra Frinty, ocenil jsem její grafické a vizuální zpracování nemající u nás konkurenci. A za svým tvrzením si musím stát i po prolistování Paya, jehož vizuální stránka neoplývá moc velikou invencí. Spíše bych řekl, že je poměrně střídmá a řekněme konzervativně pojatá. Vím, že sehnat schopného a momentálně nevytíženého grafika není v dnešní době lehká záležitost, přesto bych grafikovi Paya doporučil zapojit více fantazie a chuti bourat konvence.
Závěrem mého povídání bych autorům Paya popřál další chuť a elán do práce, jejíž jediné ocenění je v podobě spokojených čtenářů. O nějakém dalším zisku nemůže být v této oblasti moc řeči. Payo představuje jednu z kvalitních alternativ upadajícího Spark-u a byla by opravdu nebetyčná škoda, kdybychom se už jeho dalšího čísla nedočkali.
Potencionálním čtenářům můžu vzkázat jediné: Za svoji 50-ti korunovou investici dostanete více než dost a pokud se nechcete při listování časopisu překousávat přes tuny trendových hoven, než dorazíte ke článku o opravdu kvalitní kapele, Payo vám mohu vřele doporučit, protože v něm se vám to určitě nestane!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.